Charles Baudelaire

***

Upír
Ty, která jako zabiják
v mé bědné srdce vnikla jsi mi,
ty, která - mocí silná tak
jak horda běsů s čáry svými -

se v pokořeném duchu mém
teď roztahuješ se svou vládou,
ty, bídnice, s níž spoután jsem
jak odsouzenec se svou kládou,

jak se hrou umíněný hráč,
jak tupý pijan se sklenicí,
jak s červy mrcha v šachtě tlící,
buď zatracena, mrtva radš!

Já meči říkal, aby, hbitý,
mi pomoh' volnost získat zpět,
a v zbabělosti, zapřev city,
jsem o to prosil i ten jed.

Žel, meč a jed se zamračily
a s pohrdáním řekly jen:
"Ty nejsi hoden, pobloudilý,
být z toho jařma vymaněn.

I kdyby tě snad naše síly
upíra tvého zbavily,
tvé polibky by za chvíli
tu jeho mrchu oživily!"

***

Touha po Nicotě
Můj duchu malátný, dřív vždycky chtivý klání,
Naděje, nítící svou ostruhou tvůj vznět,
tě nechce sedlat již. Lež, oři, váháš hned,
když vidíš překážku a máš se dostat za ni.

Spi tupým spánkem svým, žij, srdce, v odevzdání!

Ach, tebe, duchu mdlý, přestavší tolik běd,
nemůže přivést již svár ani láska k plání!
Buď sbohem, polnice a flétno plná lkání!
Přestaňte, rozkoše, mé srdce pokoušet!

Mně Jaro nevoní, byť hýří, samý květ.

A nelítostný Čas mě hltá bez ustání
jak sněhy mrtvolu, tuhnoucí zvolna v led,
a já se dívám s hůr, zře na kulatý svět,
a nehledám si v něm již nikde pelech ani.

Lavino, ráčíš mě již strhnout temnou strání?