Carducci - sneží

Z nebe, jež barvu má popele, pomalu sněží: a není
slyšeti pokřiku již, z města, jímž život tu zněl,


není už slyšet, jak zelinář volá, ni hlučení vozu,
ni píseň veselou, v níž lásky a mládí zněl zpěv.


Z věže jen chraplavé sténání hodin se náměstím nese,
jako by daleký svět hlásil se ve vzdeších těch.

--------------------------------------------------------------------------------



V skla matná vrážejí zbloudilí ptáci: to duchové přátel
jsou, kteří vrátili se, hledí sem, volají mne.


Brzy již, drazí mí, brzy - oh, utiš se, nezkrotné srdce! -
do ticha sestoupím v hloub, ve stínu spočinu již.


Cestou bažinatým přímořím toskánským (z Levia Gravia)
Můj sladký kraji, který drsnou vdechl jsi mi
povahu mou i zpěv, jenž hněvně vybuchuje,
i duši s láskami a nenávistmi mými,
hle, zřím tě zas a srdce plno neklidu je.


A vidím život plynout tvary obvyklými -
zrak při tom z úsměvu se k pláči přechyluje -
a sleduji je, jak bych kráčel za sněními,
jichž kouzla mládí ve své fantasii snuje.


Oh darmé bylo, co jsem miloval a sníval;
stále jsem běžel jen a nedošel cíle
a zítra padnu. Z vrchů tvých však přivál


do srdce z dálky míru dech v tom dechu mlhy bílé,
jenž stoupá z nich, a v kraji, jenž se rozezpíval
úsměvem zeleně své v ranním dešti mile.